E-kniha LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM

Delší i krátké povídky plné humoru i napětí, kuriozit i sebeironie, epistolární prózy, prózy žánrově jen obtížně zařaditelné, ale i pár fejetonů – to vše najdete v nové knížce Jana Velíška. Především se tu ale setkáte s živou, vytříbenou češtinou, hlásící se celkem nepokrytě k tradici Josefa Škvoreckého, o kterou se občas můžete i říznout jako o ostrý list trávy na jarní louce.

S češtinou, kterou někteří z nás tolik postrádáme v dnes tak módní estetice pastózního hnusu, v dnešní e-mailové stylistice, jež si jen občas připomene, že existuje něco jako interpunkce, o diakritice nemluvě. V době, kdy mnoha autorům dělá problémy vyjádřit subtilnější emocionální situaci, aniž by použili smajlíků či jiných šklebanů.

V době, kdy už mnoho z nás zapomnělo na křehkou tichou hrůzu jediné kapky krve v bílých plátcích růže, osaměle ležící na navoskovaných parketách edwardiánského salonu. Na tichou krásnou hrůzu, již tak dobře znali Ambrose Bierce, Roald Dahl, a především jeden geniální bostonský narkoman a alkoholik.

...............................................................................................................................................................

MÍSTO DOSLOVU / Čtenář se po přečtení této knížky neubrání myšlence, že ony tři sudičky, vzpomínané na samém jejím začátku – snad rozjařeny rabelaisovským příchodem novorozence na svět – musely být v setsakramentsky dobrém rozmaru, když daly budoucímu služebníku Múz tak nevšední dar výmluvnosti. Co když má na tom lví podíl právě ona opovrhovaná Lenora, jež nabádá nic neuspěchat, všechno si řádně promyslet, nechat uležet, dvakrát měřit a teprve pak – a jestli vůbec – řezat? Není snad právem považována za matku technického pokroku, baba jedna pohodlná? A nic bych nedal za to, že zrovna ona stála u zrodu slavného neapolského přísloví: Člověk se narodil unavený a žije, aby si odpočinul, co si je Italové, jako jeden z mála civilizovaných národů, které se ještě dokáží radovat ze života, už za renesance vepsali do erbu.

Jan Velíšek se třeba právě díky ní dokáže tak laskat s mateřštinou (to prokázal už ve svých juveniliích, natožpak v seniliích!), rozehrávat její rozmanité stylistické rejstříky, které dokáže stejně dobře uplatnit v básnickém textu, bajce, povídce psané v duchu hororovém, detektivním či socialisticky surreálném, v příběhu s tajemstvím, drobničce epistolární či ve fejetonu. A možná že právě toto milování s mateřštinou – abych použil okřídleného výrazu meziválečného překladatele francouzských katolických autorů a příležitostného prozaika Josefa Heyduka – mu zabránilo dát navěky výhost naší draze milované socialistické vlasti v době, kdy i velekněz českého humoru Jan Werich trpce prohlašoval: „Všude dobře, dogma nejlépe.“ A že to bylo pokušení v době největšího zbahnění kulturního i mravního tzv. normalizace převeliké, dokazuje i Velíškův výrok, pronesený ve chvíli slabosti v jednom bistru na pařížském předměstí Arcueil-Cachan roku 1979: „Už si i dokážu představit, že bych odsud docházel do práce.“

Kniha však zaujme nejen autorovou jazykovou suverenitou, ale i zvláštní strukturou, kdy jsou jednotlivé texty prokládány kratičkými intermezzy, jimiž Velíšek, nezřídka humornou formou, vzdává hold svým oblíbeným spisovatelům. Někdy jsou zařazena přímo do delšího textu, ale neruší, naopak, čtenář si je se zájmem přečte a o to dychtivěji se pak vrací k přerušenému příběhu.

Věrohodnost i těch nejfantastičtějších textů – jako je Rex temporis sum s motivem reverzibility času, tolik hýčkaným romantiky – posiluje použitá vypravěčská technika, ich-forma, v níž se Velíšek také s oblibou vyznává ze své slabosti k vybraným představitelkám něžného pohlaví, a k chvále jeho výrazových schopností budiž řečeno, že tak činí způsobem, který by dokázal roznítit oheň v ledví i u anachoretů z núbijské pouště.

Jiří Našinec

...............................................................................................................................................................

O AUTOROVI / Redaktor, textař, korektor a prozaik JAN VELÍŠEK se narodil 28. května 1951 a už přes šedesát let v tom pokračuje. Dosud vydal Znám tě málo (texty, s fotografem Janem Šroubkem), Knihkupectví U radnice 2002, Malá monografie města Beroun (textová část), Machart 2009, Malé hejno bílých vran (texty, s fotografem Janem Šroubkem), Machart 2012, Beroun / deset zastavení na procházce královským městem (textová část), Machart 2015. Jeho písňové texty zpívají Jan Spálený, Gabriela Vermelho, Robert Křesťan, Vladimír Čáp a další. Vydáním téhle knihy potvrdil, že je rovněž prozaik, byť poněkud lenivý a přetržitý...