Duhové povídky

Život je duhově pestrý, barvitě proměnlivý, někdy mizivě blednoucí, jindy pastelově nachově prozářený, skvoucí. Život je dar - vznáší se mezi nebem a zemí - a rozplyne se jak snový závoj bělostné mlhy a proto "krásné je žít".

„Smím prosit“, uklonil se švihácky mladík v první taneční hodině a již s ní kroužil tanečním sálem znaleckými pohyby lva sálů. Hned poznala, že je na parketu jako doma a nechala se volně unášet v jeho pevném objetí mámivou hudbou a opojným hlasem.
Sotva odrostla dětským střevíčkům, donedávna si hrála s panenkami, lezla po stromech, hrála si na indiány. A nyní vtrhnul do jejího života hoch jako velká voda, která bere vše bez rozdílu, dere se vpřed, zaplavuje všechno, způsobuje smrštˇcitů doposud nepoznaných, ochromuje mysl, navozuje stav blaženosti.
Byl to on, kdo s ní protancoval celé taneční, kdo ji zasvětil do tajů tanečního umění, kdo ji zval na procházky skvoucí přírodou. Hlavně s ním vnímala tu tajemnou a jedinečnou krásu nachového zapadajícího slunce nad vodou, jež prosvítá větvovím staletých dubů, romantické blikavé osvětlení na hrázi rybníka, jež se koupe v hladině, duhově proměnlivé zabarvení nebe v odlesku vodních hladin, běloskvoucí závěje mlh vznášející se nad krajinou. Toulali se spolu po hrázích, lukách, lesích, držíce se za ruce, šťastni, že jsou spolu, že mají jeden druhého.
„Mám tě rád“ pravil, stojíc u branky do potemnělého parku a přibližoval svůj obličej k jejímu. A pak se to stalo, zlehka a něžně, nesměle ji políbil na ústa, jak křídla motýlí, pomyslela si. Odběhla zalykajíc se štěstím. Doma si zapsala do deníku. „Byla noc krásná májová a v ní dívenka bláhová, pro ni byl krásný svět, bylo jí šestnáct let.“ …