Teorie plukovníka Babukina

Reedice výboru z milostné poezie. Jan Skácel vystudoval reálné gymnázium v Břeclavi. Za války byl totálně nasazen na stavbách silnic v Rakousku. Od roku 1948 pracoval jako redaktor brněnské Rovnosti. V roce 1953 nastoupil do literární šéfredaktorem kulturní revue Host do domu a ROK. Po zániku Hosta nesměl publikovat, jeho dílo vycházelo v samizdatu a exilu. Až v 80. letech spolupracoval s divadem, např. jeho přebásnění Sofoklova Oipida bylo uvedeno ve Státáním divadle v Brně a v pražském Divadlo na Vinohradech. Tvorba Jana Skácela se vyznačovala hlubokým mravním postojem, v době tzv. normalizace se v ní projevila až existenciální úzkost. Pro Skácelovou poezii je charakteristické zachycení nálady okamžiku, inspirace moravským folklórem, láska k lidové tradici a snaha vymanit se z chaosu současného světa. Zatímco doma Skácel v podstatě publikovat nemohl, obdržel v roce 1989 dvě významná evropská literární ocenění: Svaz slovinských spisovatelů mu udělil cenu Vilencia 89 a v Itálii získal Petrarkovu cenu. U nás byl doceněn až po smrti.