Hlas českého křesťana z německého koncentračního tábora

Tato kniha nazvaná „Hlas českého křesťana z německého koncentračního tábora“ je částí v roce 1946 vydané knihy projevů katolického kněze, prvorepublikového politika a velkého českého vlastence Msgre. ThDr. h. c. Bohumila Staška. Je to spis obsahující jeho projevy z doby před druhou světovou válkou, během ní a po ní. Z technických a praktických důvodů jsem se rozhodl při druhém vydání rozdělit knihu na dvě části, kdy tato část obsahuje Staškův projev, kvůli kterému jej němečtí okupanti nechali uvěznit v koncentračním táboře Dachau, kde oslepl na jedno oko, ale přežil a vrátil se zpět do Československa. Dále obsahuje jeho projevy pronesené veřejně v německém koncentračním táboře pro spoluvězně. 

V tomto díle vyzdvihuje české vlastenectví a jeho propojení s křesťanskou vírou: „Víra křesťanská a vlastenectví jsou rodnými sestrami, jejichž společným otcem je sám Syn Boží! On, Spasitel náš, neplakal, když ho bičovali, neplakal, když ho trním korunovali, neplakal, když těžký kříž nesl, ani když ho křižovali, ale plakal, když si vzpomněl na zkázu hlavního města své rodné země a na hrozný konec svého národa, poněvadž odepřel se státi národem křesťanským. Proto Kristus a jeho evangelium je nám zároveň vždy zdrojem pravého vlastenectví i lásky k národu.“

Zároveň Stašek v projevu k vězněným katolických duchovním již během věznění v německém koncentračním táboře na historických příkladech poukazuje na hlubší, historický význam toho, co se děje. Popisuje to jako období vlády zla, které dříve či později skončí a promění se v pozitivní vývoj až explozi rozvoje lidské civilizace: „A církev? Proč o tu bychom se báli? Jsou silnější ruce, jež ji chrání, než jsou ruce naše. Ze všech velkých a těžkých dob církev vyšla omlazena a posílena! Pronásledování křesťanů v prvních stoletích, při němž jeden z prvních papežů byl v koncentračním táboře, pracoval ve „Steinbruchu“ a tam mučednicky zahynul, skončilo tím, že papežové sotva vyšli z katakomb, již požívali takové autority, že korunovali císaře římské a panovníky. A stěhování národů? Co tu křesťanské krve bylo prolito, kolik chrámů bylo spáleno a rozbořeno! A hle, církev z těch stěhovavých vlků a pohanských barbarů vychovala beránky a založila na nich celý svůj slavný středověký rozmach, stavbu katedrál, chrámů a klášterů, v nichž chvála Boží ozývala se dnem i nocí.“