E-kniha Přes krvavé řeky

Československý východní odboj bez cenzury a legend.

Kniha přináší objevná, často až překvapivě neznámá fakta o československém východním odboji za druhé světové války. Díky názorové svobodě, zpřístupnění nejutajovanějších archivních dokumentů a možnosti většího časového nadhledu se autorovi podařilo vrátit této kapitole dějin Čechů a Slováků, zkreslené později komunistickou cenzurou či různými legendami, historickou pravdivost.

Publikace popisuje období, kdy se na Východě začínal formovat náš odboj, a končí v předvečer Slovenského národního povstání. Můžeme se tak dozvědět o tom, jak se formovala československá jednotka, jak se ji vláda Sovětského svazu snažila využít pro své politické cíle nebo jak komunistická strana usilovala o získání rozhodujícího vlivu nad ní. Některé informace, jež kniha přináší, nejsou čtenářům příliš známé (dozvíte se např. o bližších okolnostech obvinění Ludvíka Svobody ze špionáže a jeho postavení před válečný soud anebo o snahách SSSR uzavřít mír s Německem). Kniha je velmi čtivá a je doslova nabita faktografickými informacemi, doplněnými svědectvím účastníků bojů (prostých vojáků i jejich velitelů), vyprávěními obyvatel ukrajinských vesniček, vzpomínkami osobností, úryvky z dopisů, tehdejšího tisku, z projevů politiků…

Kniha vychází v aktualizovaném a rozšířeném vydání.

PhDr. Karel Richter, CSc. (* 1930) je český spisovatel, historik, publicista a překladatel. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK a Vojenskou akademii v Brně a v Bratislavě. V letech 1971–1989 pracoval jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu v Praze. Knižně publikuje od konce 60. let a zabývá se zejména zpracováním vojenských konfliktů novodobé historie. Je autorem několika desítek významných publikací literatury faktu (např. Případ generála Vlasova, Tragický osud generála Heliodora Píky, Cestami života – paměti Ludvíka Svobody, Pamětihodné bitvy českých dějin, Sudety, Válka začala v Polsku, Apokalypsa v Karpatech) a spolupracuje také s tiskem, rozhlasem (rozhlasová pásma Zborov, Boj o magistrálu, Zakázané paměti, Mír za zády Spojenců), televizí (seriál Cestou bojové slávy, dramatické pásmo Kam smrt nedosáhne)a filmem (film Kluci z bronzu).

 Karel Richter je šéfredaktorem revue literatury faktu Přísně tajné,členem Klubu autorů literatury faktu a Obce spisovatelů. Je trojnásobným laureátem Ceny E. E. Kische, dvakrát obdržel Cenu Miroslava Ivanova a slovenskou literární cenu Vojtěcha Zamarovského. Byl jmenován čestným občanem svého rodného města Chlumce nad Cidlinou.

Slovo autora:

„Rád bych dodatečně ulevil svému svědomí a napravil vlastní podíl viny na tom, že pravda o našem východním odboji byla za vlády komunismu účelově zkreslována podle politických potřeb ÚV KSČ. (…) Tato kniha – i její druhý svazek Apokalypsa v Karpatech – je tedy dílčí splátkou celoživotního dluhu v mé osobní vojenskohistorické bilanci.

(…)

V tomto díle jsem se snažil s plným využitím názorové svobody, jíž jsem se naštěstí dožil, zobrazit trnitou cestu českých a slovenských vojáků úskalími východní fronty k hranicím vlasti. Chtěl jsem s využitím možností hlubšího poznání … s neskonalou úctou a obdivem připomenout zásluhy vojáků v boji za svobodu naší vlasti na východní frontě. Leckdo z nich se mohl v názorech a činech dopustit bezděky pochybení z neznalosti toho, co o tehdejších poměrech víme dnes my. Tato dnes nepříjemně působící fakta nelze zamlčovat, abychom nepoškodili pravdivost líčení. Nutno pouze chápat, že leccos se tehdy zdálo jiné, než se dnes jeví nám.“

Úryvek z knihy (kráceno):

Toto je vzpomínka místní obyvatelky Uljany Ivanovny Krivkové: „Západní okraj Sokolova hořel, černej kouř zakrýval oblohu. Hořely i zasažený tanky,“ pronášela lidovou ukrajinštinou. „Boj na chvíli utichl a já vyšla z chalupy. Na dvoře jsem uviděla československýho vojáka, chudák byl raněnej do nohou a nemoh skoro chodit. Schovejte mě, sípal z posledních sil a upadl na zem. Kam ho jen schovat, uvažovala jsem. Máme doma pět dětí! Ale byla jsem rozhodnutá, že se o něj postarám. Jenom kam ho schovat? Do chalupy za pec, napadlo mě. S námahou si tam zalez. Vzal si s sebou automat a granáty. Děti jsem hned poslala k babičce přes ulici. Sama jsem se taky chtěla schovat, ale už to nešlo. Do dvora zrovna vjíždělo auto plný Němců! Poručili mi, abych jim vohřála vodu. Musela jsem zatopit v peci. V chalupě se svlíkli, zbraně postavili do kouta. Kolik jich bylo, už si teď nevzpomínám. Jistě takových deset dvanáct lidí.“ V sedničce nebylo k hnutí. Uljana Ivanovna se snažila nějak vytratit, ale nešlo to. Taky jí leželo v hlavě, co bude s tím vojákem za pecí.

(…)

„Nakouknu nenápadně za pec, raněnej Čech držel ve vobouch rukách granáty a ukazoval mi, abych rychle vodešla. Ruce se mi třásly, vzala jsem vědro, že dojdu pro vodu. Vyšla jsem ven, na ulici ke studni a potom jsem běžela přes zahradu do babiččiny chalupy k dětem.“

(…)

Vrátila se až druhý den. Byl to hrozný pohled! Na dvoře i v chalupě se válely mrtvoly fašistů, okna i dveře vyražené, rozbité, pec i stěny pobořené a poďobané od kulek a střepin. Československý voják ležel pod oknem, zabořen hlavou do sněhu.  Pochovali jsme ho pod višní a vždycky na jaře, když je višeň v květu, zafouká větřík a padají bílý plátky květů, připadá mi, jako by ten strom voplakával toho neznámýho hrdinu.“