E-kniha Muž, který sází borovici blatku

Umění se dá najít na nečekaných místech. 

František má pomalovaný celý dům včetně branky a plotu. Vlasta žije ve starém domě a z jeho oken kreslí fáze měsíce, na vylisované listy maluje znaky měst a starými papíry, kam před půlstoletím zaznamenala příběhy vymyšlené rodiny, zatápí v kamnech. Pavel má vymyšlenou celou soustavu zemí, kreslí pro ně budovy i krajinu, dlouhá desetiletí zaznamenává počasí a ve volné krajině sází borovice. Lorenzo maluje výhradně vlaky, trolejbusy a tramvaje, má je na teniskách a prý i na trenýrkách. Všichni malují, protože musí. Tvoří art brut nebo konceptuální projekty, přestože mnozí ani netuší, že něco takového vůbec existuje. Jsou v tom sami, a proto je jejich dílo jedinečné a nezaměnitelné. A jejich příběhy? Ty jsou ještě silnější. Spisovatel a publicista Aleš Palán navazuje na své úspěšné knihy o samotářích či městských robinsonech — tentokrát se vydal do ateliérů, dílen a kutlochů a vyzpovídal sedm lidí, pro něž mezi životem a tvorbou není příliš velký rozdíl. 

–––

Vítěz ceny Magnesia Litera za publicistiku 2017 a 2020

Člověk se cítí tak strašně sám, že chce slyšet nějaká slova, tak jsem si povídal sám se sebou nebo s ďáblem. Napůl jsem ho slyšel, napůl vnímal myšlenkově, takový průnik, jako bych si povídal a hlasy mi odpovídaly, prostě mešuge. Neměl jsem sociální vazby, žádná rodina, žádní kamarádi, nic. Měl jsem pocit, že i ten satan mě litoval… Zároveň mě to postavilo na vlastní nohy, začal jsem si věřit, hodně jsem maloval. Dřív mi malování dodávalo adrenalin, nabuzovalo mě, teď to mám otočené, spíš mě zklidňuje. Obraz maluju hodinu dvě, mám rád, když je to hotové ještě ten den. Myslím, že do druhého dne jsem nikdy nic rozdělaného nenechal. Nevím, jestli je to dobře, ale já to tak mám.

— ukázka z knihy